Švýcarský Robinson

Jan má však svou minulost v živé paměti a nyní v důchodu věnuje svůj čas tomu, aby se nezapomnělo nejen na jeho rodiče, ale na všechny lidi, jejichž činy prosvětlují temnou historii Československa 50. let.

O protagonistovi a dokumentu:

Když bylo Janu Hlachovi 11 let, jeho rodiče byli komunistickým režimem odsouzeni ke 14 a 15 letům vězení za pomoc při útěku nevinného člověka z vězení. Jan a jeho 2 mladší sourozenci putovali k tetě, od které plánovali útěk do dětského domova. Otec se naštěstí vrátil z vězení už po 4 letech, protože jako lékař dostal milost za zlikvidování epidemie na dole, kde si odpykával trest. Maminku propustili až po dlouhých 10 letech. V roce 1968 emigrovala celá rodina do Švýcarska, kde Jan a jeho sourozenci žijí dodnes. Oba rodiče ve Švýcarsku zemřeli a jsou tam pochováni. Po sametové revoluci si Jan pořídil byt v rodném Písku, kam jezdí několikrát do roka, ale nastálo zůstává ve švýcarském Fribourgu, přestože, jak říká, Česká republika už navždy zůstane jeho ´doma´.

Dokument Švýcarský Robinson formou intimního portrétu jednoho člověka odhaluje osudy tisíců dalších, kteří byli ve své vlasti perzekuování a kteří našli nové domy za hranicemi. Co jej činí mimořádným je v první řadě Janova schopnost podívat se i na nejtěžší životní situace s nadhledem a humorem, stejně tak jako jeho ohromná sílá vůle a životní energie, kterou po celý život oplýval a která byla i hlavním důvodem, proč i přes nepřízeň režimu vystudoval a ve Švýcarsku pak velmi úspěšně podnikal.

Film se odehrává v Čechách, v Janově rodném Písku a Českých Budějovicích a ve švýcarském Fribourgu. Obsahuje řadu unikátních archivních materiálů natočených Janovými rodiči, které nám umožňují nahlédnout do života rodiny Hlachových během války nebo být svědky motocyklových závodů, kterých se Jan úspěšně účastnil v 60. letech.

Slovo režisérky ke vzniku dokumentu:

Na začátku byl jen dopis. Jan Hlach ho poslal ředitelce dětského domova na Zvíkově, který sídlí ve vile, která kdysi patřila Janově rodině, posléze byla komunisty zabavena a po 89. roce opět vrácena. Jan ji pár let po revoluci odprodal zpět dětskému domovu, který tam sídlil už od druhé poloviny 50. let. V roce 2007 ale navštívil jeho webové stránky a znepokojilo ho, že o historii budovy i jeho rodiny jsou tu jen kusé a ne zcela pravdivé informace. V onom emailu pak ředitelce domova detailně popisuje, co se stalo s jeho rodinou poté, co byli oba jeho rodiče právě ve zvíkovské vile zatčeni, aby byli později uvězněni a odsouzeni k 14 a 15 letům vězení i propadnutí veškerého majetku. Shodou šťastných okolností se mi při hledání syna politických vězňů pro pokračování cyklu Děti 50. let dostal do ruky právě tento dopis. A přestože Jan žije stovky kilometrů daleko, bylo jasné, že za takto silným příběhem stojí za to vyrazit.